,,Už zase z nás tahají prachy. To snad není možný!" breptala jsem, když jsem se dozvěděla, že mám donést 30,- na kino. Stejně jsem si myslela, že to bude zase nějaká kravina (na co jinýho bychom taky se školou mohli jít?).

OMYL!

U filmu jsem už nebrečla pěkně dlouho. U dokumentu nikdy. Až teď. Moje slzné žlázky mi vypověděly poslušnost a při dokumentu mi bezostyšně máčely tváře. Potvory, to ať si nezvykají.

Byly to hlavně slzy dojetí. A taky vzteku a smutku. Film byl o siru Nicholasi Wintonovi – Britovi, který nezištně pomohl 669ti českým dětem opustit Československou republiku a zachránit si tak život útěkem před nacismem.

Dvě pro mě nejdojemnější scény:

1) Várka dětí, co pluly z Holandska do Británie a zpívaly si českou hymnu Kde domov můj. Tohle mě opravdu dostalo, nicméně jsem ještě dokázala zadržet slzy v očích. Já jakožto obrovskej patriot a milovník své vlasti jsem byla opravdu na měkko. Ty děti ten zpěv nehrály. Nezpívaly proto, že to měly ve scénáři, aby dojaly diváky. Zpívaly, protože je tato píseň uklidňovala, připomínala jim domov, rodiče, to, co milovaly. Zpívaly, aby se cítily lépe, aby se zbavily strachu.

Přejela mnou vlna lásky k mé vlasti, k naší vlasti. Láska k naší hymně, jejíž slova se až hrůzně hodila do situace těchto dětí. Byla v tom i ironie. Zpívat kde domov můj, když právě z domova, od své rodiny, utíkají, aby si zachránili holý život a přitom o tom ani neví.

2) Shledání Nicholase Wintona s wintnovskými dětmi. Do televizního pořadu na britském kanále pozvali N.W. a posadili ho do hlediště. Moderátorka uvedla fakta o Nicholasových skutcích a pak mu oznámila, že sedí vedle jednoho z dětí, které svou lidskostí zachránil. Už, když ho ta dnes už babička objímala, byl dojatý a plakal. Ale co teprve po tom, když moderátorka požádala, aby vstali všichni, které Nicholas zachránil a dostal je z ČSR. Vstala půlka hlediště.... To mi už slzy tekly proudem.

Velmi silnou myšlenkou tohoto filmu bylo mimojiné i to, že když je člověk pasivní a do ničeho se nemíchá, nekoná dobré skutky. K tomu, abychom se stali opravdovým hrdinou, nepotřebujeme bojovat na frontě. Stačí jen trocha lidskosti, lidské slušnosti, snahy a soucitu a můžeme dokázat velké věci. Musíme hlavně chtít, protože všechno jde, když se chce – klišé, které má v sobě hlubokou pravdu.

Jako důkaz, že jde o dokument vskutku dojemný, bych uvedla toto:

To, že jsem brečela během filmu, bych možná ještě nějak zkousla, i když nejsem zrovna ten typ, co řve při každém vypjatějším okamžiku. Rozbrečet mě dokáže opravdu jen máloco a málokdy. Věci beru s nadhledem a nic si nepouštím pod kůži. A přesto mě toto dílo rozbrečelo a dojalo.  Co ale nejsem schopná akceptovat je to, že když jsem doma mamě vyprávěla o tom filmu, rozbrečela jsem se u vyprávění znova. Když jsem začala mluvit o dětech zpívajících naši hymnu, zlomil se mi hlas a já se musela jít uklidit někam, kde by mama neviděla, jak bečím (ta z toho byla taky pořádně vykulená: ,,Prosimtě co ti je? Ani si nepamatuju, kdy jsem tě naposledy viděla brečet?!?"). Prostě jsem o tom nedokázala referovat bez citového ovlivnění. To, že jsem se rozbrečela u pouhého tlumočení děje... já nepřekonatelný cynik a introvert.... jen dokazuje, jak hluboce mě tento příběh zasáhl.

linkuj.cz vybrali.sme.sk