No konec filozofování. Už se stalo. A náš poslední výlet jsme si náležitě užili (teda někteří míň a někteří víc... njn ne každý je tak okouzlující, jako my, že Mulli a Ivi?).

Díky nezměrné aktivitě a neovladatelné touze po organizování, jimiž se pyšní naše dějepisářka, kterou jsme si na výlet výslovně vyžádali k našemu neschopnému třídnímu, jsme navzdory pravidlům dostali o jeden den výletu navíc. Takže jsme u Vranovské přehrady strávili 3 dny namísto dvou. Ale náš třídní Tesař by ten jeden den jistě klidně obětoval, jenom kdyby mohl jet s někým méně zodpovědným a více žíznivým, než je Lónová. Takhle se musel chovat slušně, a dokonce i na nás dopadla tíha toho, že s námi nejedou dva dozory, které věčně sedí v hospodě u piva. Měli jsme totiž svázané ruce a bylo nám zakázáno bratříčkovat se s kluky z jiných škol. Ale o tom později...

Na rozdíl od zbytku třídy, kterým jel vlak už 5:35 z Uničova, jsem si já mohla pospat trochu déle. A kdybych věděla, že se bude v OL čekat na vlak do Břeclavi skoro hodinu, pospala bych si ještě víc. Ale jelikož jsem lemra a neinformovala jsem se, čekala jsem tam celou dobu s nima.

Při čekání jsme s Mulli objevily, že magické číslo 74 se skrývá na každém vagóně, což nám na náladě paradoxně přidalo. (K 74ce máme zvláštní vztach. Je to totiž symbol homosexuality .)

Načež jsme nastoupily do vlaku a kodrcali se do Břeclavi, z Břeclavi do Znojma a ze Znojma namačkaným busem do Vranova. V buse jsme byly s Mulli svědkem rozhovoru mezi našimi dozorčími na téma diety. Bylo zajímavé slyšet, jak se dějepisářka a fyzikář baví o štíhlé linii.

koukejte na Danův výraz

Hádejte kdo jsem!

Ve Vranově jsme vystoupili a Čača, jelikož tam jezdí každoročně, nám měla dělat průvodce a dovést nás do kempu. Ale jak už to bývá, my nemůžeme jít jinde než na prvním místě, takže jsme s Mulli a Ivuš převzaly vedení a aniž bychom věděly, kam jdeme, dovedly jsme je do kempu. Cestou jsme potkali modrou ledovou tříšť, k níž se vrátím později.

Museli jsme čekat na recepci než nás dohnali dozoři, protože jsme jim nejspíš utekli bo co já vím. Prostě tam nikde nebyli. Asi po čtvrt hodině, kdy si kluci utahovali z nesmělosti Horyho, Lonová s Tesařem přilezli a recepční nás pustila dovnitř.

Tak jsme šli, šli, šli a najednou jsme se zastavili a čekali. Doted nevím, na co jsme tam čekali, ale čekali jsme dlouho. A bylo vedro. A lidi začínali být nasraní. A pak Tesaře napadlo jít na recepci pro klíče od chatek. Heureka!

Naše chatky byly vcelku pěkné. Dvě patrové postele, stolek s dvěma židlema, skříň a před chatkou stolek a lavičky. Náš kousek kempu obsahoval i ohniště, které jsme posléze využili na opékání buřtíků.

Já, Meggy, Mulli a Ivu jsme obsadily chatku co možná nejdál od chatek učitelských a počaly jsme vybalovat a převlékat si peřiny. Iva má vskutku zajímavou metodu, která spočívá v tom, že vleze i s peřinou po hlavě do povlečení a následně tam dělá něco neidentifikovatelného, což ale zřejmě není moc účinné, neboť za pár minut vylézá celá nasraná ven. Ale nakonec se jí to povedlo a i ona měla kde spát. A my ostatní jsme se alespoň pobavily.

kontrola

Po pár chvílích, kdy jsme už s Mulli stačily začít přemýšlet o tom, kdo s i s námi dneska zahraje BANG!, se aktivnější půlka naší třídy (kde jsme samozřejmě nemohly chybět) vydala na Vranovský zámek. Jako dozor šel překvapivě Kája, který byl evidentně celý nadšen z toho, že Jaruš na zámku byla již 5x a že mu to tedy mile ráda přenechá. Cestou jsme si s Mulligan koupily vytouženou modrou ledovou tříšť, njn my taky musíme mít všechno, co uvidíme. Ale ledová tříšť se nám pomstila. Zvláště teda mně.

Vedla nás Čača. A podle toho to také vypadalo. Věřte nevěřte, dovedla nás do slepé uličky. Slepé uličky v lese! To se jen tak někomu nepovede.

ve slepé uličce

Second shot ale už byl přímo do černého a my se k zámku nakonec dostali.

Koupili jsme si lístky, které stejně nikdo nekontroloval, nebo si to aspoň nepamatuju, a o pár chvil později jsme se nudili na prohlídce zámku. Ženská měla protivnej hlas a bylo na ní vidět, že trávit tu čas s námi ji vyloženě otravuje. Však si z ní pak Ondra vystřelil, když na konci prohlídky řekla to svoje: ,,Tak tady naše prohlídky končí. Doufám, že se vám líbila. Děkuji za pozornost." A on jí na to svou šomvaldskou hanáčtinou odpověděl: ,,Neníé zač." Rázem naše nálada o několik stupňů vzrostla.

Cestou dolů jsme hledali hospodu, což byl taky asi jediný důvod, proč s náma Kája neodmítl jít, a následně jsme zkysli v jedné s točenou Kofolou. Kluci si dali pivo, holky poháry a já s Mulligan palačinky se zmrzlinou a samozřejmě Kofolu. Já jako vždy nedojedla... Njn asi neumím jíst palačinky. Nebo jsem si možná nechávala místo na bolognské špagety, které jsme měli mít k večeři a které jsem stejně nejedla. Kalorie jsme spalovali při pokusu o volleyball, ke kterému se přidal i Kája.

Po návratu jsme se šli osprchovat. Jenom za 20,-. Hlavně, že jsme byli ujišťování, že se tu za sprchy neplatí. Ale tak aspoň to teklo tak dlouho, že jste se umýt stačili. A voda byla krásně teplá.

Cestou do chatky na nás začali pokřikovat kluci od vedle, ať jdeme na pivo. Tak jsme s Mulli po kratším váhání (nevypadali moc důvěryhodně) šly. Sedly jsme si, oni donesli pivo, což Mulli nepila, ale já jo, a seznámili jsme se. Byli z olomouckého reálného gymnázia, což je soukromé gymnázium, takže je vám jasný, na jaké úrovni tito hoši byli. Byl to sice jejich školní výlet, ale neměli s sebou ani dozor, protože s nima nikdo nechtěl jet. Za chvilu se přihnala Iva se svou obvyklou vervou a Meggy. Kluci z Ivy nemohli. Zkoumala jim akomodaci čočky laserem a dělala podobný ptákoviny. Prostě si hrála na blbou a oni se z ní váleli po podlaze. Nakonec přilezla Sany, která se hned snažila jednoho sbalit.

Zanedlouho nás Tesař vyhnal s tím, že na nás nevidí a ať jdeme ke svým. Blb, akorát záviděl, že se dobře bavíme. Tak jsme se přesunuli k naší chatce. Všichni. Ale pak zas přišel Tesák a řekl jim, že tady nemaj co dělat a ať se jsou bavit se svýma holkama. Blbec. Jsme se na něj pěkně nasrali.

Ale dozorčí měl smůlu, protože zanedlouho kolem nás šel kdosi neznámej. Zastavil se u nás a ptal se, jestli jsme tu neviděli jeho kamarády. A jak asi, když nevíme jak vypadají. Očividně s námi jenom potřeboval nějak začít hovor, protože se tam najednou zčista jasna dva jeho kámoši objevili a přišli k nám. Začali jsme hrát BANG!.

Kluci byli z Jihlavy a byli o rok mladší než my. Ale až na toho prvního, kterej byl nehorázně sprostej, byli milí. Večerka v 11 se nám ale rychle přiblížila a my museli jít do chatek.

Klid v našem příbytku ale nebyl zachován nadlouho. Někdo nám zaťukal na okno. Byla to ta trojice z Jihlavy. Se ptali, jestli jdem ven, ale náš rozhovor přerušilo Jaruščino vzteklé: ,,Petro, co to tam děláš?! Okamžitě zavři to okno! A vy vypadněte!" To mě fakt dodělalo.

Pak se už nic zajímavého nestalo a my jsme usnuli jako miminka.